Prof. Dr. Horst-Jürgen Gerigk
Prof. Dr. Horst-Jürgen Gerigk

Rezensionen

Horst-Jürgen Gerigk

 

Turgenjew
Eine Einführung für
den Leser von heute

 

Die Monographie liefert eine höchst lebendige Mischung aus Basiswissen und neuen Ergebnissen.

 

2015. 287 Seiten, 1 Frontispiz.
(Beiträge zur neueren Literaturgeschichte, Band 338). Geb. € 24,–
ISBN 978-3-8253-6428-1

 

Rhein-Neckar-Zeitung, 18./19. Juli 2015

 

Slavica Litteraria 18, 2015, 1

 

Kritikon Litterarum 2016; 43(1/2)

 

WOSTOK. Informationen aus dem Osten für den Westen. 2016: Heft 1

 

Norsk Litteraturvitenskapelig Tidsskrift 19 (2016): 1

Information zu "Turgenjew. Eine Einführung für den Leser von heute"

 

Die vorliegende Monographie widmet sich dem Gesamtwerk Turgenjews aus heutiger Sicht: mit Betrachtungen zu Leben und Werk (Kapitel 1-13) und Beziehungsfeldern der Wirkung Turgenjews (Kapitel 14-21).

 

Zusammen mit Dostojewskij und Tolstoj gehört Turgenjew (1818–1883) zum „Dreigestirn des russischen Romans“. Aber auch seine 56 Erzählungen sind international präsent, von denen die Aufzeichnungen eines Jägers neue Formen der Kurzgeschichte in die Weltliteratur eingeführt haben.

 

Außerdem hat Turgenjew zehn Bühnenstücke hinterlassen, die auf Tschechow und Beckett vorausweisen, sowie 83 Gedichte in Prosa als ländliches Gegenstück zu Baudelaires urbanen Petits Poèmes en Prose. Maupassant lässt Turgenjew in einer Erzählung persönlich auftreten, Robert Dessaix macht ihn in Australien zum Helden seines Bühnenstücks A Mad Affair (2012).

 

Die Monographie liefert eine höchst lebendige Mischung aus Basiswissen und neuen Ergebnissen.

Rhein-Neckar-Zeitung, Heidelberg, 18./19. Juli 2015

 

Hemingway war von ihm begeistert


Horst-Jürgen Gerigks spannende Monografie über Iwan Turgenjew


Von Heide Seele


Selten dürfte ein Autor eine so starke Resonanz bei seinen Kollegen hervorgerufen haben wie Iwan Turgenjew. Ernest Hemingway zum Beispiel verehrte ihn in einem Maße, dass er sich von dessen „Aufzeichnungen eines Jägers“ von 1852 wie von „Väter und Söhne“ (1861) für sein eigenes Werk inspirieren ließ. Auch der Titel seines Buches „Torrents of Spring“ wurde von Turgenjews „Frühlingsfluten“ angeregt. Vom Schreibtalent des Russen hingerissen, erhöhte ihn der Nachgeborene zum größten Schriftsteller, den es je gegeben habe. 
Aber schon zu seinen Lebzeiten hatte der 1818 in der Nähe von Orjol geborene und 1883 in Paris gestorbene Autor Bewunderung erregt mit seinen sechs Romanen und 56 Erzählungen, die sich durch einen lyrisch timbrierten Realismus auszeichnen. Henry James, häufig als „europäischster“ Romancier Amerikas bezeichnet, war mit Turgenjew befreundet, und auch Joseph Conrad oder Gustave Flaubert, Lew Tolstoij oder Guy de Maupassant würdigten neidlos seine literarischen Qualitäten. 
Im Anhang von Horst-Jürgen Gerigks aktueller Studie über den genialen Autor kann man die (in dieser Fülle selten vorkommenden) Lobeshymnen nachlesen. Sie stammen von Dostojewski, Gontscharow oder Nabokov, aber auch von Fontane oder Theodor Storm, von Briten wie Somerst Maugham und John Priestley oder Amerikanern wie Sherwood Anderson oder eben Ernest Hemingway. Sie alle schwärmten von Turgenjew und bewunderten sein Uterarisches Werk, auch wenn sie nicht unbedingt in Anlehnung an ihr Vorbild die Titel übernahmen. 
Die spannende, in 21 Kapitel unterteilte Neuerscheinung, für die ihr Autor als Frontispiz ein (unbekanntes) Porträt des jungen Dichters ausgewählt hat, ist allgemein verständlich geschrieben und zeichnet sich durch gedankliche Stringenz wie auch durch imponierende formale Übersichtlichkeit aus. Davon profitieren mit Sicherheit auch jene literarisch Interessierten, die sich nicht unbedingt zu den Experten zählten. 
Iwan Turgenjew gehört zwar zu den meist rezipierten russischen Schriftstellern, stand bisher aber beim „Dreigestirn des russischen Romans“ (Gerigk) immer etwas im Schatten von Dostojewskij und Tolstoi. Gerigk wird diese Einschätzung mit seiner Monografie möglicherweise ändern. Ihr Untertitel „Eine Einführung für den Leser von heute“ weist da den Weg, denn es gelingt ihm, das Gesamtwerk des Russen aus aktueller Sicht in den Fokus zu rücken. 
Nach intensiven Betrachtungen zu Turgenjews Vita und Werk mit eingehenden Deutungen seiner Romane, Erzählungen und der „Gedichte in Prosa“ -hinzu kommen die zum Teil auf Dramen von Tschechow und Beckett vorausweisenden Bühnenstücke - entfaltet der Experte in seinen „Beziehungsfeldern der Wirkung“ aufschlussreiche literarische Panoramen, die manchem Leser völlig neue Sichtweisen zur Rezeption des Autors erschließen mögen. Diese werden dazu beitragen,Turgenjew vor einem möglichen Vergessenwerden zu bewahren, zumal der Slawist in seinem aktuellen Opus neben der gewohnten Kompetenz auch spürbare Empathie investiert. Von aktueller Brisanz ist sein neuntes Kapitel, in dem er den Dichter als „russischen Europäer“ sichtbar macht. 


Info: Horst-Jürgen Gerigk: „Turgenjew. Eine Einführung für den Leser von heute“. Universitätsverlag Winter, Heidelberg 2015. Geb., 287 Seiten, 24 Euro. 

SLAVICA LITTERARIA, Brno, 18,2015, 1

 

TURGENĚV PRO DNEŠNÍHO ČTENÁŘE: AFIRMACE S OTAZNÍKY 


Horst-Jürgen Gerigk: Turgenjew. Eine Einführung für den Leser von heute. Heidelberg: Universitätsverlag Winter, 2015. 287 s. ISBN 978-3-8253-6428-1. 


Kniha dedikovaná Dietem Heinovi, „mistru v umění číst k jeho šedesátinám" nám nepřináší žádné speciální návody, jak číst umělecké dílo literární (R. Ingar-den): ani ve stylu rychločtení, které prý praktikoval T. G. Masaryk a jež nám kdysi přiblížil Slovák Jozef Mistrík (1921-2000; tento nedoceněný génius se zabýval snad vším kdysi i dnes atraktivním: psal nejen o rychlém čtení, ale i rétorice, recitaci, ruské stenograřii, napsal knihu Basic Slovák, zabýval se posunkovou řečí, grafologií, frekvenční lexikologií, stylistikou a poezií, slovosledem, byl autorem nesčetných učebnic slovenštiny, slovenštiny pro každého, slovníku tisku aj.), ani ve stylu „close reading" novokritických přístupů, jež se na řadě amerických i jiných univerzit stále drží na praxi tzv. interpretace. Autor je ve svém oboru odborníkem; dokládá to už jeho předmluva Wie kann man Turgenjew gerecht werden? Ukazuje na Turgeněvovu uměleckou sílu, obrazotvornost (Ein-bildungskraft), na to, že není vulgární realista a že realismus soustavně překračuje apod. Ale to je známé už proto, že Turgeněv v sobě od počátku nesl intenzivní romantické jádro, jež mu umožňovalo projít spodními proudy k dekadenci a vůbec k moderně, jednak proto, že sám realismus je něco nikoli homogenní, že v sobě skrývá různorodé prameny, které vytvářejí jeho různé typy, jež už s sebou nesou dynamiku dalšího vývoje. Oprávněné je také jeho tvrzení, že Turgeněvův „vliv" byl silný, že působil v západní Evropě a USA, zvláště pak v Německu, kde vznikla posléze i jeho společnost, kde se jistě už - jak se zde v závěru píše - chystají oslavy dvoustého výročí spisovatelova narození, odkazuje i k práci našeho krajana, Ukrajmce, Rusa, Čecha, kanadského rusisty Nikolaje Žekulina (Nicholase Zhekulina), dlouholetého předsedy Kanadského komitétu slavistů, to vseje pravda. Otázka však nemizí: je názor, podle kterého je Turgeněv nejméně vlivný z „velkých" Rusů, méně než jeho „nepřítel" Dostojevskij, dokonce i než jeho oblíbení Gogol nebo Puškin, z nichž některé pomáhal v zahraničí, zejména v Německu a Francii, prosazovat, nebo (Dostojevskij) je naopak do značné míry ignoroval, nesprávný? Faktem zůstává, že Turgeněv je nejvíce evropský, nejméně specificky, „exoticky" ruský a že právě proto byl přece jen poněkud upozaděn a jeho působení bylo podceněno nebo marginalizováno. Gerigkova kniha na takřka třech stech hustě a drobně popsaných stranách vykonala ve prospěch Turgeněva a jeho poznání dnešním čtenářem skutečně mnoho, ale na tuto otázku jednoznačně odpovědět nemohla: spíše se mi zdá, že Turgeněv byl sice velkým umělcem, místy geniálním, ale jeho větší vliv je zřejmý v celkovém kulturním proudění. Tedy Turgeněv jako umělec je úzce spojen s Turgeněvem jako kulturním činitelem, diplomatem literatury, významnou evropskou postavou: bez umělce Turgeněva by sice nebylo Turgeněva a jeho kulturní mise, ale Turgeněv umělec nepůsobil tak šokujícím způsobem jako další mstí spisovatelé. Najedná straně Turgeněv na Západě rychle zdomácněl; ostatně Emile Henne-quin ho uvádí ve své sestavě spisovatelů ve Francii zdomácnělých (česky roku 1896 zprostředkoval F. X. Salda), ale spolu s ním je tu i Dostojevskij a Tolstoj (vedle Dickense, Poea a Heina). Je však zřejmé, že Turgeněv se uměl zalíbit, jiní k tomuto umění nepřilnuli, a to nejen Tolstoj a Dostojevskij, ale ještě výrazněji Němci milovaný N. S. Leskov (známé, poměrně rané německé vydání jeho sebraných spisů, zájem rostl od dvacátých let 20. století). Jinak řečeno: ponorné, kontextuální čtení Turgeněva je svým způsobem pokusem, vcelku úspěšným, o rehabilitaci I. S. Turgeněva. 
Ve třinácti kapitolách prvního dílu autor ukazuje na Turgeněvovu životní a uměleckou cestu. V první jde o Turgeněvův význam pro dnešní literární vědomí, v druhé o jeho tzv. básnický (poetický) realismus. Dále rozebírá Lovcovy zápisky, povídky/novely o lásce v čele s podle něho programovou povídkou Tpu ecmpenu, potom jeho tzv. psychologii lásky, jednotlivé povídky z různých dob až po jevy okultní a vůbec tajemné, nabízí také rozbor šesti románů (škoda, že Dým a Novinu nevyčleňuje jako jiné žánrové typy s poněkud jinou strukturou - tzv. politické romány), básně v próze, téma tzv. nihilismu a zbytečného člověka - to jsou však také dobová klišé, devátá kapitola je o mezinárodním významu Turgeněva a jeho vztahu k různým zemím (Rusko, Německo, Itálie, Anglie, Francie), desátá kapitola se trochu podobá kdysi v USA zkoumaným tematikám (v duchu pragmatické literární vědy se o to pokoušeli svého času také v Nitře, např. téma násilí, agrese apod.): zde jde o peníze v jeho životě a díle; další kapitola je o Turgeněvovi publicistovi a pisateli dopisů (korespondentovi), předposlední kapitola prvního oddílu mapuje jeho vztah k Paulině Viardotové (der Dichter und die Sangerin), poslední kapitola se zabývá delikátním tématem dvou lidí spojených nepřátelstvím (Turgeněv - Dostojevskij). 
Módní pojem - zase ovšem nepředstavující nic nového -je literární pole, jež autor nazývá vztahovými poli (Beziehungsfelder) ve stylu francouzského sociologa Pierra Bourdieua (1930-2002). [1] I on měl své předchůdce v „sémantickém poli" (le champ sémantique) v lingvistice nebo psychologii. Revitalizace Turgeněva - Turgenjew live - probíhá ve vztahovém poli Guy de Maupassant, Thomas Mann, Herny James, Ernest Hemingway, odborná recepce D. S. Mir-ským, Vladimírem Nabokovem a Victorem Terrasem; zde bychom se mohli podivovat, proč jsou recepce umělecké spojovány s reflexemi literárněvědnými - Victor Terras (1921-2006), Estonec vzdělaný v Tallinnu, Tartu a Krakově, znalec sánskrtu, byl přitom rusistou širokého záběru, který psal o všemožných tématech, třeba také o mladém Dostojevském, což jsem s ním diskutoval na kongresu ICCEES, tehdy ICSEES, v roce 1990 v anglickém Harrogatu, hranice kýče (Jamí vody a Henry James a Ferdinand von Saar, Thomas Mann - jde o konkrétní díla), dotýká se i irské literatury, baltské německé, divadla - Čechov a Beckett a vyvíjí se dále. Z toho je všechno akceptovatelné s tím dodatkem, že by bylo jistě možné najít další „vztahová pole". Bohužel v tom nemohu vidět nic jiného než jinak stylizované komparatistické studie na úrovni klasického genetického srovnávání, jež podtrhují jakési „umění číst", které je však pro komparatistu conditio sine qua non. Otázka, která tu ční: stačí toto všechno, tedy autorův zajímavý a pestrý život, jeho dílo a jeho pečlivé čtení, vztahy k různým zemím, tedy autorův kosmopolitismus a nakonec jeho „vztahová pole" - přinejmenším v Evropě a USA- k tomu, aby se stal přístupnějším současnému čtenáři, aby se lépe a intenzivněji proťal s jeho „horizontem očekávání" (Erwartungshorizont) německé recepční estetiky (Rezeptionsásthetik)? Jde o to, jakého čtenáře máme na mysli a o něm se tu bohužel nedoví dáme nic nebo málo. Je to jen čtenář německý, to je zřejmé již z výběru „vztahových polí", rozhodně to není univerzální recept, spíše návod k podobným knihám, ale ty by měly předpokládat také analýzu Turgeněvova potenciálního čtenáře, tedy, jinak řečeno, potencialitu takového čtenáře. 
Pokus o nové přečtení Turgeněva je zajímavý a v podstatě úspěšný - nehledě na kritické a skeptické připomínky: fascinující je už jen shromážděné obrovského sumy dokumentů, dopisů, citátu, odkazů a ohlasů. Jak již ukázáno, používá autor strategii zapojování Turgeněvovy osobnosti a díla do širších souvislostí, „vztahových polí", časových i prostorových; jde o časové couvání i pohyb vpřed. Rusisté jsou obvykle přesvědčováni, že I. S. Turgeněv se nejvyšší měrou zasadil o šíření ruské literatury mimo Rusko, zejména v západní Evropě, kde prožil valnou část života, a zprostředkovaně také v USA, a že jeho dílo tu bylo přijímáno tak lehce právě proto, že byl liberál a západnik a nebylo pro svět tak šokující jako amorfní Vojna a mír nebo propastné otázky Dostojevského, ale tím pádem ani tak vlivné. Metodologický problém spočívá v tom, že všechny tyto znalosti a budování známých i méně známých „valencí" nemusí ještě podpořit hlubší a přesnější chápání samotného Turgeněvova díla, a vytvořit tak širší recepční plochu. Příklady těchto valencí, tedy autorů 20. století, jsou stále ještě málo současné a je to otázka povýtce generační; pokud se vůbec něco čte, čte se literatura esteticky méně hodnotná, pokud se čte literatura esteticky hodnotná, není to obvykle jen klasika, ale ani moderna, spíše vrstvy realisticko-postmoderní, často také parazitující na literárních trivialitách. Bylo by tedy třeba hledat také takové spojitosti, i když Turgeněv ve svém díle dramatickém, ale i pozdním básnicko-prozaickém, v podstatě anticipujícím dekadenci vytváří k tomu řadu příležitostí; na jedné straně lze „nově přečíst" autorovo dílo na bázi širší kontextualizace, na straně druhé bychom byli spíše vděčni za nové inteipretace; nelze však říci, že toto hledisko v knize převažuje. Problém odborných východisek je spojen se závislostí na určitém typu literatury: je to německá a anglofonní jazyková oblast, současně ruská; ostatní je nazíráno jen marginálně, zejména vše středoevropské, to čemu Němci sami tak nepřesně říkají Ostmitteleuropa. Jistěže je tu patrný programový kult ve světě, zvláště u někteiých badatelů, kteří už byli zmíněni (N. Žekulin; snad by si zasloužily jistou pozornost i knihy starší, třeba Dorothy Brewster nebo Dietera Bodena, později německého diplomata [2]. Asi ani tato „kultovnost" nemusí vést k nadsazení Turgeněvova významu ve světové literatuře, i když jej včleníme i do postmodernistické intertextuality. Brutálně řečeno: kniha se snaží o „nové přečtení" Turgeněva a jeho „přiblížení" současnému, skutečně dnešnímu čtenáři. Autor cílí na čtenáře, ale zůstává plně v zajetí autora: tedy v estetice produkce, nikoli recepce. Nutný by byl vstřícný pohyb (podle A. Veselovského „BCTpeHHoe npoTHBOzrBH5KeHHe"): potom by se „produkční" i „recepční" linie mohly výrazněji a komplementárněji protnout. 
V knize, kterou jako celek hodnotím příznivě, je tedy přítomna stará dobrá metoda explikací a komentářů k dílu a hledání jeho kontextu, což bylo běžné i v tradičních kulturně historických školách 19. a 20. století, leč s jiným jazykem a sofistikovanějším terminologickým „lešením"; je tedy autorův postup spíše derivovaný. Ani to však podstatně nesnižuje noetickou hodnotu jeho díla jako promyšlené struktury hierarchicky uspořádaného materiálu, jenž Turgeněva revitalizuje, svým způsobem rehabilituje, přitahuje k němu pozornost a knihu řadí na důstojnou pozici v světové turgeněvovské literatuře. 


Ivo Pospíšil

 

[1] BOURDIEU, Pierre: Pravidla umění. Vznik a struktura literárního pole. Brno: Host, 2010

 

[2] BREWSTER, Dorothy: East-West Passage. A Study in Literary Relationships. London: George Allen & Unwin Ltd., 1954. BODEN, Dieter: Das Amerikabild im russischen Schrifttum bis zum Ende des 19. Jahrhunderts. Hamburg: Cram: de Gruyter u. Co., 1968.

Kritikon Litterarum 2016; 43(1/2): Seiten 104–106

 

Gerigk, Horst-Jürgen. Turgenjew. Eine Einführung für den Leser von heute.


Heidelberg: Universitätsverlag Winter, 2015. 287 pp.
Rezensiert von: Adam Karpiński (Pädagogische Universität Kraków)

 

Новая монография известного немецкого слависта-литературоведа Хорста-Юргена Герика (профессора русской литературы и общего литературоведе-ния в Университете Гейдельберга) посвящена жизни и творчеству Ивана Сергеевича Тургенева (1818‒1883), классика русской литературы, который, безусловно, внёс большой вклад в её развитие в 19 веке. Книга Герика является важным, следующим звеном в длительной истории немецких ис-следований, целью которых остаётся литературное наследие России.
Рецензируемая нами книга представляет собой тщательный и выдер жанный в научном стиле обзор сведений о жизни великого русского писа теля, но также анализ творческой деятельности Тургенева на протяжении многих лет. Согласно помещенной на обложке книги аннотации от редак ции, монография Герика указывает личность и творческие достижения писателя на современном фоне. В работе содержатся общеизвестные сведе ния о Тургеневе, но одновременно новые выводы, касающиеся его творче ства. Достоевский, Толстой и именно Тургенев в огромной степени повлия ли на развитие русского романа, но, следует подчеркнуть, они оказали тоже влияние на поэтику западноевропейского романа. Книга Герика вновь напоминает роль автора Записок охотника в популяризации русской литературы в странах Западной Европы. Именно благодаря Тургеневу-пе реводчику западные читатели познакомились с многими произведениями Пушкина, Гоголя, Лермонтова и других знаменитых русских поэтов и писателей.
Анализируемая нами монография состоит из предисловия, основной части, разделенной на две главы, и дополнений. Следует обратить внима ние на логичную структуру работы, которая способствует лучшему вос приятию содержания книги.
В авторском предисловии исследователь называет главную задачу своей монографии, представляет структуру работы, вкратце описывая со держание и основные вопросы отдельных глав. Так, монография состоит из двух обширных частей. Первая (под заглавием Betrachtungen zu Leben und Werk) состоит из тринадцати глав. Уже названия очередных разделов указы-вают на их содержание, например: Turgenjews poetischer Realismus. Zum Panorama seiner Textsorten, Turgenjews Psychologie der Liebe. „Drei Begegnungen“: eine Programmschrift, или „Gedichte in Prosa“. Turgenjews lyrische Prosa. Четкая структура монографии соответствует следующим этапам творческой дея-тельности Тургенева, его литературным достижениям и проблематике из-вестных произведений. Следует обратить внимание не только на биографи-ческие сведения, которые находим в рецензируемой книге, но также на то,как автор показывает личность писателя на фоне русской литературы и егоотношения с другими русскими писателями (например с Достоевским).
Интересной является также вторая часть монографии, Beziehungsfelder der Wirkung Turgenjews, которая состоит из восьми глав. В них анализируют-ся взаимоотношения русского писателя с западноевропейскими и амери канскими литературными деятелями и критиками. Герик освещает слож ную проблематику роли и значения Тургенева в мировой литературе, его влияние на возникновение и развитие повествовательных жанров. Стоит напомнить, что к творчеству Тургенева обращались многие зарубежные критики, писатели и литературоведы. Его книги переводились и обсужда лись в западной Европе. Литературная деятельность русского писателя высоко ценилась, о чем свидетельствует, например, признанное ему зва ние почетного доктора Оксфордского университета.
Некоторые части рецензируемой книги были раньше опубликованы в разных научных журналах, сборниках и литературоведческих альманахах, о чем свидетельствует библиографический список (стр. 286). Монография заканчивается комментариями и биографической заметкой об авторе. Подытоживая, следует сказать, что книга Хорста-Юргена Герика, без условно, заслуживает внимания читателей и представляет значительный научный интерес. Она предназначается для студентов, преподавателей истории русской литературы и всех, которые интересуются влиянием рус ской литературы на западную.

WOSTOK. Informationen aus dem Osten für den Westen. 2016: Heft 1

 

Horst-Jürgen Gerigk, Turgenjew. Eine Einführung für den Leser von heute, C. Winter Universitätsverlag, 287 S., 24,00 Euro

 

Die detailreiche Studie des renommierten Heidelberger Slawisten und ausgewiesenen Dostojewski-Kenners Horst-Jürgen Gerigk (*1937) bringt einen Autor der Weltliteratur in Erinnerung, der zusammen mit Dostojewski und Tolstoi zum „Dreigestirn“ der russischen Klassik gehört und im Gegensatz zu seinen beiden bekannteren Schriftstellerkollegen bei uns heute nur ein literarisches Schattendasein fristet. Gerigks ausgefeilte Monographie über den „russischen Europäer“ Iwan Turgenjew (1818 bis 1883), den „Dichter der Schönheit und Verliebtheit“, der seit 1863 vornehmlich in Deutschland und Frankreich lebte, begeistert. In 21 Kapiteln vermittelt sie ein umfassendes Bild über den Prosaiker, Poeten und Dramatiker, dessen künstlerisches Kennzeichen eine Mischung aus Gefühl und Vernunft ist. Gustave Flaubert betonte 1863 Turgenjews „aristokratische Würde“: „Was ich an Ihrem Talent über alles bewundere, ist die Vornehmheit - etwas Großartiges. Sie verstehen es, wahr zu sein ohne Banalität, gefühlvoll ohne Ziererei Et komisch ohne die geringste Niedertracht“. Turgenjews „poetischer Realismus“ spiegelt sich nicht nur in seinen symbolreichen Liebesgeschichten mit zumeist scheiternden Beziehungen („Erste Liebe“) und lyrisch inspirierten Naturdarstellungen („Aufzeichnungen eines Jägers“) wider, sondern auch in seinen zehn - zum Teil unverstandenen -Bühnenstücken und 83 anrührenden „Gedichten in Prosa“, in denen der Autor grundsätzliche Themen des menschlichen Daseins (Natur, Liebe, Tod, Schicksal, Unsterblichkeit) abhandelt. Internationale Berühmtheit erlangte Turgenjew aber vor allem mit seinen sechs psychologisch und soziologisch durchwirkten mehrschichtigen Romanen 
(„Rudin“, „Das Adelsnest“, „Am Vorabend“, „Väter und Söhne“, „Rauch“, „Neuland“), die als aktuelle Kommentare zur widersprüchlichen gesellschaftlich-politischen Situation des Russischen Reiches Mitte des 19. Jahrhunderts aufzufassen sind. Mit der weltweit bekannten Figur des Naturwissenschaftlers Jewgenij Basarow in „Väter und Söhne“ schuf Turgenjew den gegen jegliche Autorität und konventionelle Wertvorstellungen revoltierenden und westlich orientierten Prototypen des „Nihilisten“. Anders als Dostojewskis missionarisch verstandenes, mystisches orthodoxes Religionsverständnis und chauvinistisch-nationale Ideen oder Tolstois anprangernde Moralanschauungen ist der mit einer liberalen Gesinnung nach Westen ausgerichtete weltoffene Turgenjew ein kontemplativer Beobachter des menschlichen Daseins, der das Leben in all seinen Facetten illusionslos mit einer „kritischen Gelassenheit“, nicht lautstark anklagend, darstellt. Dem Agnostiker Turgenjew war Dostojewskis Christentum fremd -beide verband eine abgrundtiefe Abneigung. 
Gerigks Studie konzentriert sich auf zwei übergeordnete Bereiche: auf „Betrachtungen zu Leben und Werk“ Turgenjews mit konkreten Analysen und Textbeispielen auf der einen und „Beziehungsfeldern der Wirkung Turgenjews“ auf der anderen Seite. Sein Werk hat zahlreiche Autoren beeinflußt, unter anderem Thomas Mann. Ein besonderes Augenmerk legt Gerigk auf die Anziehungskraft des Russen bei amerikanischen und irischen Schriftstellern (Henry James, Sherwood Anderson, Ernest Hemingway, Frank O'Connor und anderen). Den Schluß der Studie bildet eine Sammlung von 22 Kommentaren unterschiedlicher Autoren zum Schaffen des russischen Klassikers. 
Turgenjews Œuvre ist nach Gerigks Auffassung nicht veraltet, sondern zeitlos und heute mehr denn je aktuell. Es gilt, den „russischen Europäer“ neu zu entdecken. Gerigks hervorragende, erschöpfende Monographie legt die Grundlagen dafür. 


Wolfgang Schriek

Norsk Litteraturvitenskapelig Tidsskrift 19 (2016): 1, S. 65-66

 

Turgenev - for vår tid?


Horst-Jürgen Gerigk
Turgenjew. Eine Einführung für den Leser von heute.
Heidelberg: Winter 2015,287 sider (Beiträge zur neueren Literaturgeschichte. Band 338)


Anmeldt av Erik Egeberg
erik.egeberg@uit.no

 

«Sammen med Dostojevskij og Tolstoj hører Turgenev med til den russiske litteraturs trefoldige stjernebilde,» skriver Horst-Jiirgen Gerigk, professor emeritusi russisk og sammenlignende litteratur ved Tysklands eldste universitet, Heidelberg. Det er en påstand de fleste vil slutte seg til, samtidig som de fleste nok også vil mene at Turgenevs stjerne ikke er den sterkeste og klareste av de tre. Eller er det vårt øye det er noe galt med, slik at det ikke ser alle Turgenevs gode sider? 1 alle fall vil Gerigk i sin nye bok friske opp vårt syn. Dette er viktig også i Norge, for Turgenev er en forfatter som har betydd temmelig mye for vårt lands diktning (se Martin Nag: Turgenevs gjennombrud i Norge, Oslo 1978). 
Gerigks nye bok har to hoveddeler, «Betraktninger vedrørende liv og verk» og «Turgenevs virkningsfelter» på hhv. 13 og 8 kapitler. Altså en oppbygning det ikke er vanskelig å finne frem i. Det første av kapitlene står noe for seg selv; det er et foredrag forfatteren holdt på det tyske Turgenev-selskaps 20-års-jubileumsmøte i Baden-Baden i 2012. Det fin-nes nemlig et sådant selskap, et vitnesbyrd om det gamle og nære forhold mellom russisk og tysk kultur som gjør den tyske forskningstradisjon på området noe annerledes, men absolutt ikke mindre viktig enn den angloamerikanske. 
Dette foredraget, som heter nettopp «Turgenev i dag. Hans betydning for vår samtids litterære bevissthet», gir i sammentrengt, poengtert form det som senere mer inngående eksemplifiseres, utvikles og analyseres i de påfølgende kapitler. Rekker man ikke mer, har man her allere-de fått med seg essensen. Og essensen er: Turgenevs kreativitet er lyrisk inspirert Turgenev skrevisom ung vers, men gikk siden helt over til prosa, men med til prosaen tok han det lyriske i fullt monn. De videre kapitlene demonstrerer for genre etter genre (eller «tekstsort», som Gerigk mer presist skriver) hvordan dette finner sted - i novellesamlingen «En jegers dagbok», med rette av Gerigk fremhevet som Turgenevs sentrale verk, i de ulike (men egentlig temmelig like) kjærlighetsfortellingene, de seks romanene og hans alderdoms prosalyrikk; bare verslyrikken behandles ikke. Hele veien finner vi logisk, konsis og poengtert fremstilling og gode analyser. Prisen tar den elegante gjennomgåelse av «Tre møter» fra 1852, som blir illustrert ved en paral-lellisering med en fortelling fra 1809, Johann Peter Hebels «Kannitverstan». Her kommer en tysk håndverkergesell til Amsterdam og spør seg frem med sitt eget mål - og får stadig samme svar, «kannitverstan», noe gesellen tror er navnet på den mannen han har spurt om. Det hele er en grandios misforståelse - tyskeren har faktisk ikke forstått det grann, han heller, for det dreier seg om tre ulike personer, som alle heter noe ganske annet En lignende misforståelse fin-ner vi i Turgenevs fortelling, hvor det hele riktig-nok«ikke ligger like klart i dagen: Det er tre forskjellige kvinner helten forelsker seg i. Det er imidlertid ikke i dette ytre hendelsesforløpet Hebels og Turgenevs poeng er å finne, men i den indre verdifulle virkelighet som skapes i begge hovedpersoners sinn. Her er vi atter ved essensen: , Turgenevs verk krever en leser i stand til å finne den allegoriske mening, den som ligger bak de ytre tilstander og hendelser. 
Efter «tekstsortene» kommer andre temaer, noen mer spesielle, andre mer overgripende. For seg står kapitell 9, som er oppdelt i 14 spørsmål av høyst ulik betydning, og på dem alle gir Gerigk svar. Til de enkle hører «var Turgenev gift», for der er svaret et ubetinget nei - men Gerigk utdyper svaret og angir Turgenevs mislykkede forsøk (her stemmer liv og verk temmelig godt over ens). Vanskeligere blir det med spørsmål nummer 11, «var Turgenev ateist? » Her er Gerigk litt varsommere og sier: «Dette spørsmålet kan bare besvares med ja, trenger imidlertid en kommentar for ikke å bli misforstått med det eneste riktige svar.» Nå ligger det ikke under en litteraturforskers kompetanse å granske hjerter og nyrer, kun tekster, og her konstaterer Gerigk treffende: Turgenev ser sine personer leve deres jordiske liv i en verden forfatteren opplever som uten transcendens, og Turgenev kan dermed kalles «en pessimistisk menneskevenn». 
Om dette verket er viet Turgenev, glemmer. Gerigk aldri å betrakte ham som del av stjernebildet, og dermed støter vi stadig også på de to andre - Lev Tolstoj og ganske særlig Fjodor Dostojevskij, som begge egner seg aldeles utmerket til å kontrastere Turgenev. Som man kanskje burde vente i et verk med sistnevnte som «helt», merker man en særlig sympati for ham på bekostning av de to andre; det føles stundom som Gerigk etter all baksingen med dem hviler ut i Turgenevs mer avslappede omgivelser, ja, også som han mener vår tids lesere bør gjøre som han. Personlig tror jeg leseren da ganske snart vil lengte tilbake til de to predikeres mer slitsomme, men også mer vitalt provoserende selskap. 
Foruten trestjernebildet finnes det en hærskare store og små lys på den litterære himmel - både i Russland og i utlandet. Begge deler er gjenstand for Gerigks kyndige oppmerksomhet, og Turgenevs posisjon i forhold til dem beskrives og bestemmes detaljert Her er det en påtagelig forskjell: mens Turgenev, som fra 1863 hovedsakelig bor i Tyskland og Frankrike, trer i nær vennskapelig forbindelse med den ene utenlandske berømthet etter den andre, ser han ut til å ha adskilling større problemer med sine russiske fagfeller, og Gerigk tar særlig for seg Tolstoj (som Turgenev nær var røket i duell med), Dostojevskij (som får seg tildelt hele kapittel 13, «I fiendskap forbundet») og Gont-sjarov (som mente Turgenev hadde rappet hans gode ideer og gitt dem videre i utlandet). 
Utlandet er så emnet for bokens annen hoveddel, hvor forholdet mellom Turgenev og den ene utenlandske berømthet etter den andre blir gjennomgått: Maupassant, Hemingway, Thomas Mann - listen er altfor lang til å gjentas her. Overalt demonstrerer Gerigk sin suverene oversikt over verdenslitteraturen, og det som bys her, har verdi også for den som primært interesserer seg for ganske andre forfattere enn Turgenev. Denne delen avsluttes med en oversikt over nyere Turgenev-forskning, og helt til slutt kommer en rekke prominensers utsagn om bokens hovedperson. Her har også Knut Hamsun fått plass med sin riktige, men ikke særlig oppsiktsvekkende uttalelse om Turgenev som «europeer» (fra «I Æventyrland»). Og helt, helt til slutt kommer tredve sider anmerkninger til alt det foregående, hvor også Hamsun får en utdypende behandling; hos Gerigk gjøres tingene sannelig grundig! 
Boken inneholder et vell av analyser, oversikter, sammenligninger, litteraturhenvisninger, alt utførlig dokumentert At det midt i alt dette nøyaktig angitte en sjelden gang dukker opp feil, er vel ikke til å unngå; at Peter den stores regjeringstid som enetsar ikke begynner i 1789, skjønner enhver historisk orientert: her har vi med en enkel trykkfeil å gjøre, men når en av de sentrale kvinneskikkelsene i romanen Røk plutselig skifter navn fra Tatjana til Natalja, blir det mer forvirrende. Alt dette er imidlertid småtterier som lett kan pusses bort i en senere utgave. For dette er utvilsomt et referanseverk av blivende verd.

Neue Aufsätze

Horst-Jürgen Gerigk

 

Zur Darstellung der Epilepsie in Dostojewskijs großen Romanen: Fürst Myschkin, Kirillow und Smerdjakow

 

Text des Aufsatzes

Horst-Jürgen Gerigk

 

Turgenjew und die Musik. Ein Vergleich mit Dostojewskij und Tolstoj

 

Text des Aufsatzes

Horst-Jürgen Gerigk

 

Dostojewskij und Martin Luther

 

Text des Aufsatzes

Horst-Jürgen Gerigk

 

„Die Theorie des Romans“: Georg Lukács und Hegel

 

Text des Aufsatzes

Horst-Jürgen Gerigk

 

Tom Stoppard und Turgenjew. Ein Kommentar zur Dramentrilogie „The Coast of Utopia“

 

Text des Aufsatzes

Video

Literaturwissenschaft - was ist das?